Tereza Boučková - Rok kouhouta

Název Knihy: Rok kohouta

Autor: Tereza Boučková
Žánr: česká literatura, román, literatura pro ženy, literatura faktu
Nakladatelství: Odeon
Datum vydání: 2013
Počet stran: 336

Typ knihy: pevná vazba

Recenze:

Než jsem začala knihu číst, o autorce a jejím životním příběhu, kdy se rozhodla adoptovat dva romské kluky, jsem už hodně věděla. Ke knize jsem však nepřistupovala s žádnými očekáváními ani předsudky. Celý příběh jsem chtěla znát z pohledu autorky, nikoliv zprostředkovaně skrz média. A musím říct, že před autorkou smekám. Nikdo z nás, kdo není adoptivní rodič, si nedokáže ani trochu představit, jak výchova dvou nevlastních kluků s divokou krví, může být náročná. A opravdu bych každému, kdo by snad autorku odsuzoval za to, jak nakonec nelehké soužití vyřešila, doporučila, ať si na pár dní vezme domů dítě s geny, o kterých nic nevíte. Dle mého názoru, v některých případech i sebelepší výchova nic nezmůže.

Kniha vypráví o opravdu hektickém období z autorčina života. Po neúspěšných pokusech o vlastní dítě s manželem adoptuje dva romské kluky ve věku 10-11 měsíců. Autorce věřím, že jim chtěla dát vše. Že se snažila, aby měli hezké dětství. Jezdili s nimi na hory, na kole, chtěli pro ně dobré vzdělání, vozili je do kroužků. Myslím si, že z počátku opravdu fungovali jako rodina. Do rodiny nakonec přibyl ještě jeden člen. Autorce se podařilo otěhotnět a narodil se jí ještě 3. syn. O to si myslím, že bylo složitější zvládnout výchovu. Neupřednostňovat vlastního syna, se kterým neměla žádné výchovné problémy a ve škole prospíval znamenitě. Tak proč, když všichni 3 kluci byli vychovávání stejně, ve stejných podmínkách a měli stejné příležitosti. Proč tedy 2 z nich skončili na ulici a v kriminále a 1 vystudoval??? Opravdu za vše může výchova? Já se domnívám, že ne.

Kniha je z období, kdy starší z adoptovaných kluků odchází z domu, nemá zájem pracovat, platit si zdravotní pojištění ani slušně bydlet. Na schůzky s kurátorkou nechodí, opakovaně se vymlouvá, není možné se s ním na ničem domluvit. Nakonec končí na ulici a jedinou možností, jak může autorka ochránit svůj majetek a od "syna se odstřihnout" je vydědit ho. Druhý z adoptovaných synů začíná fetovat a doma krade. Svůj notebook si autorka musí zamykat do skříně. Musí zamykat pokoje, u sebe stále nosí kabelku s peněženkou a mobilem a jakmile ji v nestřeženém okamžiku nechá někde v domě položenou, je o pár stovek lehčí. Musí být strašně stresující a vyčerpávající ve vlastním domě  být stále na pozoru, vše hlídat, kontrolovat a zamykat. 

Místy se kniha čte hodně špatně. Je plná depresivních nálad, stesků, nářků proč zrovna já mám mít tak "zkurvenej život", proč mě nikdo nepochválí, neocení. Je nutné se přes tyto pasáže prokousat. A byť je to nepříjemné, knize to dodává na autentičnosti. Z knihy je patrné autorčino zoufalství, jak se pohybuje na samé hraně psychicky to ustát, nebo se nechat odvést do blázince. Tohle bývá často na knize kritizováno, ale je potřeba si uvědomit, že to, o čem autorka píše se neděje někomu známému, nepíše zprostředkovaně, ona tohle prožívá! Ona v tom neustálém kolotoči žila. 

"...O čem by měla přemýšlet neromská rodina, která uvažuje o přijetí romského dítěte? Určitě o tom, že bude žít s dítětem, které pochází z jiného kmene. (Je to jakoby si rodina kočky domácí vzala na vychování kotě pumy... Máma puma a táta puma by si s ní poradili, ale co si s odrůstající pumou počne kočička?). Malá puma bude možná potřebovat, aby se kočky občas chovaly jako opravdové šelmy a daly ji pevně najevo, že ji zvládnou. A kočky musí myslet na to, že až tohle přijaté mládě jednou vyroste, bude jiné než jejich vlastní děti a možná uteče ke svým bratrům a sestrám. Nemůže asi jinak a poučený náhradní rodič se tomu nebude divit. Ví, že dal romskému dítěti to, co potřebuje každé dítě, ale nemohl mu dát romství. A to může být ve skutečném životě zatroleně těžké."

Tereza Boučková, Rok kohouta, str. 246-247

Hodnocení: