Isabelle Caro - Holčička, která nechtěla vyrůst

Název Knihy: Holčička, která nechtěla vyrůst
Originální název: Petite fille qui ne voulait pas grossir: Ma bataille contre l’anorexie
Autor: Isabelle Caro 

Překladatel: Jiří Žák
Žánr: Biografie a memoáry
Nakladatelství: XYZ
Datum vydání: 2011
Počet stran: 236
Typ knihy: paperback
Hlavní postava: sama autorka
Recenze: Autobiografický příběh francouzské modelky a herečky, která od mládí trpěla anorexií a nikdy se z ní nevyléčila, až jí nakonec v 28 letech podlehla.
Vyprávění začíná ještě v době, kdy autorka nebyla na světě a postupně se dostává přes své velice těžké dětství až do dospělosti. Sama autorka ve své knize z anorexie nikoho na přímo neviní, ale z vyprávění je patrné, že obří podíl viny nese její matka i otec. Matka byla z mého pohledu naprosto šílená ženská, která se kdysi kdesi doslechla, že čerstvý vzduch způsobuje u dětí růst, a tak malou Isabell držela celé její dětství zavřenou doma, aby holčička nevyrostla. A když náhodou musela dcera ven na vzduch, např. když byla křtěna, obalila jí hlavu do několika vrstev šál. Aby to nevypadalo divně, tak každému namluvila, že je dcera nemocná a musí být v teple.

Svůj podíl viny nese i otec, který byl často pracovně na cestách a když byl doma, ničeho divného si nevšiml. Nebylo mu divné, že malá Isabell nemá žádné kamarády, že si nechodí hrát s dětmi ven, dokonce nechodila ani do školy. Matka ji učila doma.

Trošku tápu, jak to s anorexií u Isabell vůbec začalo. Ono samo osobě přežít s šílenou matkou, která má ráda jen malé holčičky, může vést k tomu, že dítě přestane jíst, aby se líbilo matce a nerostlo. Alespoň tak jsem to pochopila z knihy, ale z dostupných informací na internetu jsem se dočetla, že Isabell začala ve 13 letech dělat modelku a nějaký módní návrhář ji řekl, že by potřebovala shodit a tady tento okamžik celý kolotoč hladovění odstartoval. Nicméně je divné, že toto autorka ve své knize nezmiňuje. Spíše než k modelingu tíhla k divadlu, které se také rozhodla studovat a ráda hrála na housle. Hrou na housle si v létě po kavárnách Paříže vydělávala na studium.
Isabella podstoupila 2 plastické operace, kdy si nechala vymodelovat nos do malého "roztomilého" pršáčku, přesně takového jako mají malé holčičky, a úpravu rtů, aby byly pěkně našpulené a její obličej připomínal dívenku. Korunu všemu měly dodat pihy, které si nechala vytetovat od kamarádky, která studovala design.

V závěru knihy popisuje Isabell své rozhodnutí nafotit fotografie o anorexii (snímky nafotil Oliviero Toscani známý z kontroverzních fotografií pro Benetton), na kterých je úplně nahá, aby šlo vidět nejen vyhublé tělo a vystupující kosti, ale také suchá a odřená místa na kůži. Z knihy mám pocit, že se Isabell chtěla léčit. Byla mockrát hospitalizována, ale v nemocnicích nikdy dlouho nevydržela a to zejména kvůli svojí matce, která ji vždy z nemocnice odvedla, protože přece ona jako matka ví nejlíp, co je pro její dceru dobré. Snažila se také navštěvovat psychiatry, ale většinou i tato terapie skončila díky špatnému vlivu matky, která psychiatry pomlouvala a označovala je za neschopné.

Knihu jsem přečetla za pár dní a pak ji nějakou dobu vydýchávala. Nedokážu pochopit, že opravdu nikdo neviděl, jak malá Isabell trpí a co jí matka způsobuje. Vždyť přeci měla i další rodinu - otce, babičku, sousedy a co sociálka? To nikomu nebylo divné, že dívka nechodí do školy, že ji nepotkávají venku, v domě, na ulici. Že když ji náhodou potkají, tak z ní vidí jen oči, protože je celá zabalená do šál? 

Hodnocení: Jak to u knížek typu osobních zpovědí mívám, tak ani tuto knihu nebudu hodnotit. V této knížce nejde o formu, styl ani vypravěčské umění. Jde o drsný životní příběh, který by se neměl opakovat. Já za sebe knihu doporučuji a i hodnocení dalších čtenářů na české bibliografické databázi je vysoké. Mrknout můžete na čbdb.cz.